Už se vám někdy stalo, že jste si plánovali výšlap do hor s cílem nafotit krásné zasněžené výhledy a stromy obalené vrstvou sněhu a počasí se ne a ne umoudřit?Také jste plánovali vyrazit s přáteli a partnery, jenže jste zjistili, že se pracovními směnami a volnem všichni nesladíte, ať děláte co děláte?Pak jste si možná jako my řekli: teď nebo nikdy a bez dalšího otálení vyrazili na hory…
Ale abych to vzala pěkně popořádku:Ve svém nejbližším okolí nemám a neznám žádného „fotomaniaka“, který by byl ochotný podniknout nějaký fotovýlet. V Jeseníkách jsem byla naposledy před 5-ti lety s fotoaparátem na kinofilm a musela tenkrát pečlivě zvažovat, co kde vyfotím. Dnes si můžu dovolit se svou výbavou daleko víc experimentovat a také se snažím pilně „trénovat“.Do hor jsem vyrazila se svým „vlakovým“ kamarádem Tomem. Po zjištění, že na internetu slibují další den polojasno, jsme se přes skype rychle domluvili a doufali, že nám počasí opravdu bude přát…Když jsem v 7:30 ráno vyjížděla naší Felicií ze Šternberka, v dálce nad Jeseníky viděla opar a Tom měl zatím vypnutý mobil, takže si ještě chrupkal, pomyslela jsem si: „A jeje, jen aby to vyšlo…“ Během chvíle mi přišla zpráva, že už vstává a pospíší si na smluvené místo, avšak opar v dáli se mi příliš nezamlouval.Navigátor „Rosťa“ mě vedl nejrychlejší trasou směrem na Vikýřovice, kde jsme měli sraz u pensionu U Jirsáka. Když mi u pěti osamocených chatek vesele hlásil: „A dojeli jste do cíle!“ srdečně jsem se zasmála. Pension jsem našla bez problémů, zanedlouho už mi Tom ťukal na okénko a mohli jsme vyrazit.Naše trasa vedla přes Sobotín, Skřítek, Rýmařov, Malou Morávku, auto jsme nechali na parkovišti Hvězda a kyvadlovým autobusem jsme vyjeli na Ovčárnu.Nahoře bylo zataženo a foukal ledový vítr (doma máme skoro jaro a my blázni lezem do zimy ), ale nenechali jsme se odradit, brodili se ve stopě k Pradědu a doufali, že se vyčasí. Musela jsem se zasmát Tomově brblání, že: „Je to tady jak na Václaváku“, jen co kolem nás profrčelo pár běžkařů.Občas jsme se zapomněli a zabraní do fotografování jsme na poslední chvíli uskakovali před běžkaři, kteří nás hlasitým: „Hej!“ vytrhovali od hledáčků.
Když jsme dorazili na vrchol, obloha se začínala trochu protrhávat a našim fotoaparátům se naskytly pěkné výhledy. Silný vítr způsobil ztuhnutí části našich obličejů, proto jsme ke konci „šlápli do pedálů“ a zapadli do restaurace.Po chutném obědě a doplnění vizitky a razítka do mého Turistického deníku, jsme vyšli ven a s radostí hleděli na modrou oblohu…
Dosáhli jsme vrcholu……………………………….Profesionální záklon
Fotografování pokračovalo opět celou cestu dolů, bylo to komické, protože jsme měli podobné nápady a často nás zaujala stejná věc. Chvílemi jsme si připadali jako japonci, kteří zběsile míří objektivy na cokoliv, co se kde šustne: letadlo, projíždějící sněžné skútry, běžkaři…K Ovčárně jsme dorazili právě včas, aby nás autobus svezl zpátky k autu.Na Hvězdě jsme si trochu zamlsali a poté jsme udělali krátkou zastávku v Karlově Studánce. Zašli jsme k vodopádu, který se nachází na stráni za horním parkovištěm, o kus níž jsme v obchůdku každý vybrali něco pro své blízké a zastavili se u zdejší zimní atrakce-zamrzlé fontány v jezírku a na zpáteční cestě k parkovišti jsem si v pitném atlánku lízla léčivého pramene, abych se ujistila, že mi stále nechutná.
Fontána v Karlově Studánce…………………………………….Skřítek
Do večera zbývalo dost času na to, abychom se cestou zpět do Šumperka krátce zastavili u motorestu Skřítek, zvěčnili mužíčka s vyvalenýma očima a naplánovali cestu do Králíků.V Šumperku jsme naložili Tomovu přítelkyni (také) Věrku, která se již vrátila z práce a společně se rozjeli směrem na Králíky a odtud jsme vyjeli lipovou alejí ke klášteru na Hoře Matky Boží v obci Dolní Hedeč. Už z dálky nás na kopci zaujala postava, stojící jakoby mezi kameny a po vyfotografování kláštera, Toma a okolí jsme se k ní vydali. Místy jsme se propadali do sněhu a někteří si pěkně nabrali do bot. Stálo zato se k soše podívat…
Stojí osamocena na pěkném místě nedaleko kláštera a hledí do kraje směrem na Králíky.Pídíli jsme se po informacích, proč tu je a co symbolizuje, ale nikde jsme neobjevili žádnou ceduli, což je myslím škoda. Tomovi se později podařilo z internetu zjistit, že jde o pískovcovou sochu s názvem „Pozorovatel“, autorem je Karl Emil Wiele.Výhled na Kralický Sněžník nám trochu kazil opar, ale i tak stálo zato se na tohle pěkné místo vypravit.Závěrem nezbývá než dodat, že to byl bezva výlet, zrcadlovka se provětrala a já také, počasí se nakonec umoudřilo a přestože nemám na fotkách stromky obalené sněhem, jsem moc ráda, že jsme vyrazili.Do budoucna se těším na další podobné výšlapy…