Ráda bych se s vámi podělila o zážitky a dojmy z naší dovolené na řeckém ostrově RHODOS, který jsme před dvěma lety navštívili. 8 let předtím jsme u moře nebyli, veškeré finance spolkly opravy domu a protože jsme konečně měli hnízdečko zařízené, shodli jsme se, že si trochu exotiky zasloužíme.
Našemu synkovi bylo 2 a půl roku, když poprvé letěl letadlem a koupal se v moři. Ale abych to vzala pěkně popořádku:Zájezd jsme si vybrali na poslední chvíli a za 4 dny jsme odlétali (s Blue-Style). V ČR byla tehdy v září hrozná zima, na brněnské letiště jsme přijeli všichni nabalení do svetrů a teplých bund, malý měl i punčocháče.Cestou na letiště usnul, v hale prospal čekání na odbavení a vzbudil se až při detekční kontrole, když jsme ho museli vzít z golfáče, aby se složil a projel rentgenem. Pěkně valil oči, kde je a následující 2 hodiny čekání do odletu jsme přežili v pohodě, protože sledoval frmol na dráze a tím se naše obavy, jak ho zabavíme, rozplynuly.Nová letištní hala v Brně je perfektní, všechno přehledné a srozumitelné.Bylo fajn, že jsme mohli s kočárkem dojet až k letadlu, kde jsme ho složili a odevzdali do zavazadlového prostoru. Malý se do letadla hrozně těšil, u schodiště se trochu bál hukotu motorů, na palubu letadla jsem jej vynesla v náruči. Seděli jsme hned ve 2.řadě, což byla jistá výhoda, vzhledem k tomu, že jsme Davču odnaučovali plínkám a wc bylo blízko. V 16:30 jsme dostali povolení ke startu a pomalu jsme najížděli na ranvej, malý kulil oči, ale za ruku držet nechtěl.Přiznám se, mám strašně ráda start, když se letadlo otočí, hukot turbín zesílí a velikou rychlostí se rozjede po dráze. Ten moment si vždycky vychutnávám, člověk se ani nenaděje a najednou kouká, jak se svět pod ním vzdaluje a vzdaluje…Celá Evropa byla bohužel zatažená, nebylo vidět nic než husté mraky a Davča se začal brzy nudit a vymýšlet, ale podařilo se nám ho vždycky nějak zabavit. Nad mořem se oblačnost protrhala, viděli jsme řecké ostrovy, poprvé jsme při letu zažili západ slunce. Rychle se setmělo a na moři jsme mohli vidět osvětlené lodě.Po nějaké době jsme začali klesat, Rhodos nás vítal tisíci světel v černé tmě, viděli jsme svítící města, pod námi právě vzlétalo osvětlené letadlo a čím níž jsme klesli, objevily se svítící hotely, bazény a ulice. Známí nepřeháněli, když říkali, jaká je to nádhera…Po přistání na velikém letišti byla romantika tatam: autobus nás odvezl do haly, kde nastal totální chaos! Veliká hala bez klimatizace, plná lidí, kteří bezmocně obíhali 4 pásy a nikdo absolutně nevěděl, na kterém a kdy se objeví jeho kufr. Značení žádné, horko, fronty na wc, kufry se zasekávaly a padaly z pásů, ucpávaly vjezd do haly…Byli jsme z toho mimo asi všichni. Po hodině lítání v tlačenici kolem pásů jsme dali konečně dohromady naše věci a rychle se vyhrnuli na čerstvý vzduch. U východu nám delegátka řekla číslo našeho autobusu a ať si vyzvedneme u přepážky obálku.Nastalo další zběsilé běhání po parkovišti a pátrání po autobuse č.8. Teprve když jsme seděli uvnitř, zhluboka jsme si oddechli.Mířili jsme do hotelu Kolymbia Sun v letovisku Kolymbia, cesta trvala půl hodiny a malý ji prospal.V hotelu nás čekali s večeří, ale hlad jsme moc neměli, přece jen bylo 22:30 místního času a únava se projevila. Dostali jsme klíče od pokoje č.201 a těšili jsme se do sprchy a do postelí.V pokoji a koupelně bylo na první pohled jasné, že se tady moc neuklízí. Byli jsme ale tak unavení, že jsme si řekli: ráno moudřejší večera a manžel srazil k sobě letiště a postel, aby malý mohl spát uprostřed mezi námi.Za chvíli na mě volá: “Věrčo, podívej se!” a mává na mě fialovou podprsenkou velikosti nejmíň 6, kterou našel vedle postele…Povídám: “Teda táto? Jsme tady sotva 10 minut a už jsi tu měl ženskou?” zasmáli jsme se, přesto ve mně zůstala otázka, co tady najdeme asi ráno?Další chuťovka se dostavila už během noci: nebyli jsme tady sami. Společnost nám dělala myš, která cosi chroupala pod postelí. Manžel strávil noc s baterkou v ruce, nic jsme nenaspali, jen malý spal naštěstí tvrdě. Ráno jsme pokoj prozkoumali, našli “důkazy”myší návštěvy, všude podél zdí se válely chumáče prachu, vlasů, vršek od spreje, v koupelně na nás mrkali ze sprcháče švábi…co naplat, museli jsme si jít na recepci stěžovat. Za ty prachy jsme nečekali vyloženě luxus, ale aspoň čistotu a ne že tady budu dělat ještě uklizečku.Na recepci slíbili, že dají vše do pořádku. Představovali jsme si naši uklizečku jako starší osobu, která se už pořádně nezohne, ale k našemu údivu šlo o mladou řekyni, která prostě odbývala svou práci. Během našeho pobytu jsme zjistili, že o ostatní patra je výborně postaráno, měli jsme možnost nahlédnout i do jiných pokojů, které měly na starosti jiné uklizečky a nedalo se to srovnat s naším pokojem. Stěžovali si i 2 naši sousedi, bohužel jsme se velké změny nedomohli, alespoň do sprcháče cosi nasypala, švábi se už neobjevili a kupodivu i Jerry nás nechal napokoji. Pokaždé vysypala koše, vyměnila ručníky, převlékla postele, ale na zem nesáhla celou dobu a když jsme se s ní na chodbě potkali, vrhala po nás vražedné pohledy.Také jsme zjistili, že se přímo nad naším pokojem nachází rozvodna klimatizace a pod námi kuchyně, na noční provoz rozvodny jsme si zvykli, horší bylo řinčení nádobí při chystání snídaně od časných ranních hodin. Zkrátka jsme měli smůlu, že na nás vyšel pokoj právě v tomto křídle, ale nehodlali jsme si tím nechat zkazit dovolenou.Všechno ostatní bylo naprosto ideální: pěkná hala s recepcí a směnárnou, jídelna, bar u bazénu, bazének pro děti, zahrada s fíkovníky a olivovníky, milé recepční a ochotní číšníci a výborná řecká kuchyně. Měli jsme program All inclusive, všechna jídla byla formou bufetu, každý si mohl vybrat z pestré nabídky jídel, která se neustále doplňovala. Za celou dobu jsme tam nezažili, že by se žraví češi tlačili u pultů, jak jsme tomu byli svědky v Tunisku.
Hotelová brožurka:
Ke snídani jsme si mohli vybrat různé druhy pečiva-světlé či tmavé (a vždy křupavé), máslo, plátkový a balkánský sýr, smažená vejce, volská oka, vařená vejce, minipárečky, šunku, salámy, opečenou anglickou, různé druhy zeleniny, saláty, buchty, koláče, ovesné vločky, cornflaky, med, horkou hustou čokoládu, různé marmelády, jogurt, ovoce. K pití si každý mohl z připravených zásobníků s horkou vodou udělat kávu, různé druhy čaje, nebo si načepovat džus, colu, mléko…určitě jsem na něco zapomněla.Oběd se podával na terase u bazénu, přílohy s různými druhy masa si každý kombinoval, jak chtěl.K dispozici byly přílohy: brambory, bram.kaše, hranolky, rýže, špagety, kolínka…Z masa: karbenátky, závitky, pečené, smažené nebo dušené ryby, kuřecí stehna, skopové, vepřové.K tomu různé druhy omáček, zelenina, balkánský sýr, ovoce a pokaždé nějaký výborný moučník.Večeře byla podobná, jen jídla různě obměňovali, začínala roznášením polévky a naléváním aperitivu a stejně jako snídaně se podávala v hotelové jídelně.Během dne jsme si mohli dopřát minisnacky a pizzu na baru u bazénu, nápoje nealko, alko a míchané neomezeně po celý den. Pro děti tu byl připraven pult se zmrzlinou, o kterou si Davča chodil říkat úplně sám.Poloha našeho hotelu byla ideální. Nacházel se v centru letoviska Kolymbia, v blízkosti tří pláží, pokaždé jsme si mohli vybrat, na kterou půjdeme. Nejbližší z nich byla cca 220m. Další výhodou byla poloha mezi městy Rhodos a Lindos.
Pohlednice č.1: Letovisko Kolymbia se dvěma plážemi, dnes už je tam více hotelů. Zalesněná hora se jmenuje Tsambika
Pohledniceč.2: Menší písečná pláž s přístavem a mys Vagia
Nedaleko hotelu se nachází 3,5 km dlouhá eukalyptová alej, tvořící páteř Kolymbie, obklopená obchůdky se vším možným. Celou alej kopíruje zavlažovací kanál, který přivádí vodu až z údolí Sedmi pramenů. Najdete tady supermarkety, taverny, kavárničky, obchody s obrazy, suvenýry, butiky, půjčovny aut, kol a motocyklů a k našemu překvapení i obchod s kožichy. Večer všechno ožívá, karaoke, diskotéky a také se můžete po letovisku projet vláčkem.Hned druhý den po příletu jsme samozřejmě vyrazili k moři. Stačilo se zeptat hostů, co tu byli ubytovaní již několik dní a měli jsme jasno o polohách pláží. Na baru obsluhovala ochotná slovenka Zuzka, která nám také ráda se vším poradila. Díky ní většina řeckých číšníků uměla slovensky a nebyl problém se s nimi domluvit.Měli jsme 3 možnosti: buď se vydat vpravo na nejbližší menší písčitou pláž s přístavem cca 220m, obklopenou skalami mysu Vagia nebo ještě dál vpravo na hlavní velkou pláž, která je zpočátku písčitá a postupně přechází v oblázkovou a končí krásným útesem. Třetí možnost se nabízela vpravo od hotelu, přešla se eukalyptová alej a za chvíli byl člověk v přístavu s tavernou, od kterého se táhla neskutečně dlouhá písčitá pláž Afandou.Poprvé jsme se vydali na oblázkovou pláž vpravo od hotelu, s kočárkem šli podél ulice a asi v polovině jsme sešli mezi hotely k pláži. Nikdy nezapomenu na Davčův výraz a pusu dokořán, když spatřil tolik vody…
Foto: Robert Zink
Usadili jsme se uprostřed pláže plné bílých oblázků, vpravo se vypínal útes a za ním hora Tsambika s klášterem Moni Tsambika. Podle legendy našel bezdětný pár na východním pobřeží ostrova ikonu Panny Marie z 11. století. Manželé ji donesli na horu Tsambika a za 9 měsíců se jim narodilo dítě. Zázrak se rychle roznesl a tak byl postaven kostel a klášter, kam si dodnes chodí ženy vyprosit plodnost. Pokud se tak stane, pojmenují své dítě Tsambikos či Tsambika.Pod horou se nachází pláž Tsambika, údajně jedna z nejkrásnějších na ostrově, měli jsme v plánu ji navštívit.Z Davči se stal rázem “kameník”, museli jsme pořád dávat pozor, aby někoho netrefil, což se mu dařilo dokonale.Těšil se do vody, ale najednou zjistil, že jde voda k němu a i když šlo o malé vlnky, pištěl na celé kolo. Musela jsem ho vzít, přenést přes vlnky, držel se mě zezadu kolem krku jako klíště a takto jsme plavali. Z pláže vůbec nechtěl jít, jenže byl čas oběda a po něm následovala schůzka s delegátkou.Podařilo se mi ho po obědě uspat na kočárku, v klidu jsme mohli naslouchat tipům delegátky.Říkala, že asi 3km odtud se nachází údolí Sedmi pramenů, proto jsme se rozhodli k procházce s tímto cílem, když malý stejně spí.Došli jsme na konec eukalyptové aleje, o které víme, že má 3,5 km a stále jsme nebyli u cíle. Přešli jsme hlavní silnici, nikde ani směrovka k pramenům, po dalších 2 km jsme znervózněli, došli jsme k nějaké benzince a ptali jsme se místních chlapíků, jestli jdeme dobře. Potvrdili, že ano a ukazovali stále rovně a za chvíli že jsme tam. Cesta se rozšířila a přešla v dost rušnou silnici, krajnice nikde, stáli jsme na odpočivadle a zvažovali, co dál.Zastavili jsme protijedoucí německé cyklisty, kteří říkali, že k pramenům dojdeme asi za 20minut chůze. Po tomto zjištění jsme se, ač neradi, vzdali cíle, neboť nám připadalo, že bychom došli na druhou stranu ostrova a prameny nikde! Navíc jsme nechtěli riskovat chůzi s kočárkem dál po silnici.Přesto šlo o zajímavou procházku mezi pohořím, viděli jsme kousek vnitrozemí, krávy, kozy, ovce,…Dnešní den jsme zakončili v hotelovém bazénu, malý nechtěl ani z vody ven, ale k večeru už se ochlazovalo a foukal vítr, museli jsme ho vylovit. V podvečer jsme šli omrknout nejbližší malou písečnou pláž, u které ční mys Vagia.Působil na mě jako magnet, zlákalo mě na něj vylézt a rozhlédnout se po okolí. S radostí jsem shledala, že je z něj nádherný výhled, jak na obě pláže, tak na pokračující pobřeží severně od Kolymbie. Stály tam zabudované lavičky na úžasných vyhlídkách a vedly úzké stezky, rostly borovice a trnité keříky, sem tam nějaké drobné kvítky.Na mys vedly mé každodenní kroky, ráno jsem si přivstala a ještě za tmy jsem na něj šplhala, abych byla den co den svědkem východu slunce. Společnost na útese mi dělalo stádo koz, které se tu popásaly.Jen těžko můžu popsat, co jsem tam zažívala…líbilo se mi vyjít za tmy, vidět měsíc a osvětlený přístav, stát ve větru na útese, čekat na východ slunce, ticho a klid, jen vítr, vlny, tříštící se s hukotem o skály, osamělá borovice, rostlá ve směru větru, nikde ani živáčka, jen já, poskakující mezi trnitými keříky s fotoaparátem. Manžel ze mě šílel, líčil mi horory a scény z thrilleru, co by se mi mohlo stát, ale nemohla jsem si pomoct, ty útesy mě lákaly magickou silou. Zde je pár úlovků z mého snažení (ostatní najdete v Galerii):
Po ostrově jsme se vydávali na vlastní pěst, k výletům jsme využívali místní autobusovou dopravu, jako nejlevnější způsob poté, co nám delegátka sdělila ceny fakultativních výletů. Potřebovali jsme svůj čas na procházení památek, s dítětem se nedá letět se skupinou a když nám později lidé z hotelu říkali, co s cestovkou viděli, bylo jasné, že jsme toho viděli daleko víc a pouze za 6 euro za cestu na jednoho tam i zpět. ( místo 28-45 euro, tolik výlety stály u delegátky a vstupy si stejně platili lidi zvlášť).Pravda, místní řidiči autobusů se příliš neřídí jízdním řádem, času dost, zato se řídí heslem: než jet pozdě, to radši už vůbec a jede třeba až další spoj. Není kam spěchat, všechno v klidu, zítra je taky den…Přesto jsme vždy odjeli a vrátili se v pořádku.