S holkama jsme si postupně každá pořídily Cestovní knihu, součástí které je 200 vstupenek do muzeí, na hrady, zámky, do Zoo…Loni jsme vstupenky hojně využívaly a peníze za knihu se nám dávno vrátily…S Martou a Milanem jsme měli prodávat na psí výstavě v Litoměřicích a protože je po cestě spousta hradů a zámků, chtěli jsme některý navštívit…
Do Třebíče jsem přijela 21.5.2009 v 7 večer, protože jsme druhý den brzy ráno vstávali a vyráželi.Poprvé jsem měla možnost být u veškerých příprav na výstavu: Marta malovala perokresby,rámovali jsme obrazy, lepili klipsy, navlékali šperky, Milan laminoval tabulky, stříhala jsem samolepky, chystali jsme přepravky s věcmi, potom jsme s Martou jako vždy plkaly do noci a spát jsme šly dost pozdě.Cestou do Čech jsme v autě chrněly, zatímco Milan řídil plně naložené auto. Vzbudily jsme se až v Praze a Marta mi vyprávěla, co slyšela a četla o tajemném hradě Houska, který jsme chtěli navštívit.Přes Mělník jsme dojeli do obce Mšeno, najednou zmizely veškeré ukazatele kudy k hradu,pokračovali jsme tedy po hlavní silnici. Vjeli jsme do první vesnice, Marta kouká do mapy, nebyla tam, vjeli jsme do další, taky nebyla v mapě. V páté vesnici jsme měli podezření, že nás úmyslně z cesty svedly síly pekelné, Milan otočil auto a jeli jsme zpátky do Mšena. V dálce už se hnalo černo, do vesnice jsme dorazili s prvními kapkami. Nikde ani živáčka, kterého bychom se zeptali na cestu a když už se objevil nějaký chlápek, nebyl zdejší a nevěděl. Konečně jsme objevili nenápadnou cedulku se směrovkou k hradu. Sotva jsme vjeli do lesa, začal šílený vichr, padaly větve, stromy se ohýbaly pomalu k zemi a spustil se pořádný liják …
Jeli jsme jakýmsi údolím, kde byly zatopené plochy a z nich čněly zelené stromy! Krajnice tak tak a hned voda. Kvůli průtrži nebylo vidět ani na krok, Marta překřikovala rachot deště, že nás to tu zavře a nedostanem se zpátky, silnice se zaplaví. Hotové peklo.
Celou dobu jel Milan krokem, trnuli jsme a ještě jsme se strašili, že duchové nechtějí, abychom na hrad dojeli.Projeli jsme obcí Tubož, pak se stoupalo, do protivky jelo auto, mávali na nás, ať dál vůbec nejezdíme, že je tam spadený strom přes cestu!
Vzdorovali jsme, že se na hrad dostaneme, ať nám kladou překážky, jaké chtějí. Otočili jsme se, zastavili u hospody, která na mě působila jako z hororu, abychom se zeptali na jinou cestu k hradu. Majitelka právě odcházela, prý má ještě zavřeno, taktak, že jsme se neminuli. Poradila nám jinou cestu.Stoupalo se do hrozného kopce, samá zatáčka a skály, vozovka na jedno auto, mokro…Vyškrabali jsme se nahoru a tam, hádejte- přes cestu spadený strom!!!!!!!!! Kus rozštíplé lípy visel přes plot, zatarasil cestu, strom se nedal ani objet, vedle něj byl sráz.
……………….“To se nám snad jenom zdá!“……………………………….Stará kočárová cesta
Najednou za námi zastavil džíp, dovnitř přes déšť nebylo vidět, ruka na nás kynula z okna…S Martou jsme říkaly: “ Milane, nechoď tam, to jsou oni, uhranou Tě nebo unesou a pak přepadnou nás!“ Nejsme pověrčivé, ale atmosféra nahrávala tomu, že nám běhal mráz po zádech. Za volantem džípu seděla hospodská, co nás sem poslala. Varovaly jsme Milana: “ To je jasný, je s nima spolčená…“
Říkala, že zavolá synovi, aby dojel s motorovkou. ( hned mě napadlo: a bude masakr motorovou pilou!) Tak jsme čekali, venku už jen drobně mžilo, ale bylo zataženo a začala se dělat mlha, já jsem zatím žhavila mobil: „Musím zavolat domů manželovi, třeba je to naposledy…co když se odsud nedostaneme!“Přijel chlápek, omrknul strom a odmítl ho uřezat, větev by prý spadla a provalila plot. Hospodská se opět nabídla, že nám poradí jinou cestu, ať jedeme za ní. My jsme s Martou šeptly :“To tak! Zavede nás jim přímo do chřtánu!“
Napřed jsme couvali, ale jelo se špatně v těch kopcích, tak se Milan po centimetrech otočil. To byly nervy! Všude mokro, pod náma sráz… Jeli jsme za ní, rozhodnuti nevzdat „dobytí hradu“.
Dovedla nás na odbočku u skalních útvarů, kde byly vytesané místnosti do skály, tunely, schody, které nikam nevedou…Cestu prý používají jen opraváři, když se v zimě potřebují dostat na hrad, je to stará kočárová cesta. Trnuli jsme, aby tam nebyl 3.spadený strom, cesta byla široká jen na jedno auto, žádný asfalt, jen hlína, bahno, listí…Asi 2 km jsme se šinuli zatáčkama do kopce, obdivuji Milana, jak zvládl řídit plně naložené auto serpentinami.
Konečně jsme dosáhli hradu! Byl zahalený zlověstnou mlhou, atmosféra téměř dokonalá!
Řeknu vám, dlouho jsem se tak nebála! Ale krásně jsem se bála…..
Strašidelné výjevy se nacházely na každém kroku…
……………..Foto: Marta Mastná
Navíc sotva jsme vstoupili na nádvoří, zablokoval se Martě displej na novém foťáku, tabulky se nemohla zbavit, fotila tedy přes hledáček.Čekal na nás kastelán v dobovém kostýmu, zavedl nás nejdřív do kaple, pod kterou se prý nachází brána pekelná, vyprávěl nám, že zažil případy, kdy lidé odmítli do kaple vstoupit, jedna paní omdlela a psa tam prý nedostanou…
Povídání fakt dobrý, měla jsem husí kůži, za tmy bych se tam asi po….
Hodně opravili, hrad chtěli „komouši“ zbourat a chtěli tam postavit lázně. Výhled na hrad Bezděs byl zahalen mlhou, což nás mrzelo…
Původní místnost se dochovala jedna, jsou v ní malby, dokonce znak Šternberků.
Ještě jednou hrad Houska…………………………………….Tajemné místnosti vytesané ve skalách
Na závěr prohlídky nás průvodce vpustil do pekla, kde hořely jen louče a spoře osvětlovaly Luciferův trůn. Ze stěn sklepení čněly hnáty s drápy a vrhaly strašidelné stíny.Celkem vzato, by si někdo řekl- je tam houby, ale nám se hrad líbil, rozhodně atmosféra s výkladem skvělého kastelána stojí za návštěvu. Sotva jsme sjeli kopec od hradu,( zkusili jsme první cestu, po které jsme měli přijet, strom už byl odklizen) displey fotoaparátu normálně fungoval. A pak že čáry máry neexistují…V okolí hradu se nacházejí skály, v jednom údolíčku jsme narazili na nový rodinný dům, u kterého se pásli dva huculové. Milan nám musel zastavit na fotopauzu, potom jsme pokračovali k místnostem ve skalách, trochu jsme je probádali a obdivovali jsme nedaleký mlýn.
Foto: Marta Mastná…………….
Byl čas k odjezdu do Mělníka, kde jsme se chtěli podívat na zámek, bohužel už bylo pozdě i na poslední prohlídku. Prošli jsme se kolem zámku a koukali na soutok Vltavy a Labe, v dálce se tyčila hora Říp…
K večeru jsme se ubytovali u rodiny, se kterou se Marta s Milanem léta přátelí. Janča s Frantou se o nás po celou dobu skvěle starali a mě přijali moc hezky.Brzy ráno jsme odjeli do Litoměřic, kde jsme postavili stánek a prodávali. Opět jsme z některých lidí chytali záchvaty smíchu, někomu prostě nevysvětlíte, že máme vystavený pouze vzorník samolepek, originály jsou ve větší velikosti, i když to máme všude napsané velkými písmeny.Mlsaly jsme skvělou točenou zmrzlinu, všude kolem vonělo jídlo…Odpoledne jsme sklidili zboží a zajeli jsme si do centra Litoměřic, prošli jsme si náměstí a sedli jsme si na pohár do cukrárny. Procházeli jsme uličky, objevili jsme sochu K.H.Máchy a zajímavý mohutný strom, na který jsme s Martou neváhaly vylézt.
……………Náměstí v Litoměřicích, foto: samospoušť…Tulily jsme se k Máchovi…Foto: Milan Mastný
V Mělníku nám Janča uvařila výbornou večeři a dlouho jsme si povídali.Rovnou jsme se i rozloučili, protože jsme opět brzy vstávali a z litoměřického výstaviště jsme jeli přímo na Dašov.
……………..Marta maluje perokresbu……………………Na výstavišti v Litoměřicích, foto: Milan Mastný
Jsem moc ráda, že jsem díky vám mohla absolvovat tento výlet, i přes potíže shlédla tajemný hrad, navštívila dvě známá města a poznala super lidičky, kteří mají u nás doma vždy dveře otevřené…