Hlavní město Rakouska jsem navštívila už mnohokrát, celkem obstojně se vyznám v centru a pokaždé objevuji další zajímavá místa, památky, parky…Už dlouho jsem chtěla navštívit Vysokou školu jezdeckou v Hofburgu a na vlastní oči vidět představení s bílými lipickými krasavci, kteří tancují na vznešenou hudbu Mozarta…Moje mamka si kolikrát u dokumentu v televizi povzdechla: „To musí být nádhera!“ Blížily se její narozeniny a myslím, že originálnější dárek jsem jí nemohla dát…
Přes cestovní kancelář jsem zajistila dopravu a 16.5.2009 jsme vyrazily do Vídně.Jely jsme přímo se zájezdem (na internetu jsem zjistila, že zájezdy zaměřené přímo na jezdeckou školu pořádá jen Praha a Hradec Králové, možná i další, ale u nás na olomoucku nikdo), nechaly jsme se vysadit co nejblíž Hofburgu a spěchaly na představení. Náš autobus odjel s ostatními účastníky zájezdu do zámku Schonbrunn, my jsme měly vlastní program.
Kilometr ke škole jsme zvládly raketovou rychlostí, letěly jsme jako splašené, trnula jsem, že nestihneme začátek v 10 hod a už nás dovnitř nepustí. Do Vídně jsme totiž dorazili o dost později, kvůli výstavbě nové dálnice, kde jsme místy jeli jen 30-kou. Obdivuji mamku, že mi v běhu stačila.Naštěstí bylo otevřeno, protože šlo o ranní trénink s hudbou, který trval od 10-12 hod(12 euro). Viděla jsem o škole několik dokumentů, film…ale to, co jsem viděla na vlastní oči, mi vyrazilo dech…
Sál je naprosto úžasný, má bohatě zdobený strop, z něhož visí křišťálové lustry.
A co teprve koně! 5 jezdců si každou půlhodinu vystřídalo koně, takže jsme viděly při práci 20 koní. Někteří koníci byli mlaďoši, někteří už profíci, jezdci si s nima chodili nezávisle jeden na druhém, žádné sestavy jako při vystoupení, měli i jiné oděvy a sedla, místo bičíků proutky . Ale to nám vůbec nevadilo, předváděli chody, obraty ve cvalu, koně tam pod námi doslova baletili…
Samozřejmě takové ty náročnější cviky jako capriola, si nechávají na velké představení.Atmosféru doplňovala krásná vznešená hudba od Bacha, Mozarta, Strause…čím déle jsme tam byly, tím víc se nám nechtělo jít pak odtamtud.
Co se fotografování a filmování týče, nesmělo se, ale fotil a točil každý, kdo foťák nebo kameru měl…
Mě samozřejmě také „svrběly ruce“ a neodolala jsem…Uvnitř se ale hůře fotí, nedostatek světla rozmazává záběry. Navíc člověk musí koukat, kde se právě nachází chlápek, co obchází patro a napomíná…Káral lidi každou chvíli. Chodí tam 2, na každém patře jeden a nabízejí DVD z představení.
Jakmile jezdci s koňma opustili budovu, mohlo se fotografovat všechno. S mamkou jsme si dostatečně zapózovaly v sále, až jsme zjistily, že jsme poslední a že nás tam zavřeli.Naštěstí se chlápek vrátil a vypustil nás ven. Přes nádvoří jsme prošly do obchodu se suvenýry, očima jsme hltaly nádherné sošky jezdců a koní, kalendáře, oblečení s motivy jezdecké školy…Kdybychom si něco koupily, necháme tam „majlant“, postačily nám pohlednice. Naproti škole jsme nakukovaly do stájí, přes cestu právě převáděli lipicány.
Nechtěla jsem mamku ošidit o návštěvu zámku Schonbrunn, proto jsme se vydaly k nejbližší stanici metra.
Foto: neznámý krajan
Ve Vídni jsem metrem ještě nejela, nejdřív jsem pozorovala lidi u automatu a za chvíli jsem už svírala v ruce lístky. Mamča byla ze všeho dobře vypleštěná, v metru nikdy nebyla a pořád se ptala, jak poznám, že nejedeme na jinou stranu.
V Schonbrunnu jsem ji provedla parkem až ke Gloriete, odkud je nádherný výhled na město. V lese lidé krmili oříšky veverky přímo z dlaně, byly krotké a moc roztomilé. Na jezírcích plavaly kačeny s mláďaty a technici u kašny chystali velký ohňostroj na večer. Po prohlídce zahrad jsme vyrazily z časových důvodů směrem zpátky.
Z metra jsme vystoupily na stanici Stad park, přešly po mostě a zamířily k soše Johanna Strusse.Foto: místní občanka
Z parku jsme prošly ulicemi ke Stephansdomu, kde se poblíž nachází super cukrárna, kam jsem mamku pozvala na zmrzlinu. Při každé návštěvě Vídně sem nezapomenu zajít, zmrzku tady mají výbornou.
Na Stephans Platz jsme okukovaly koňská spřežení a tradiční živé figuríny. Tentokrát zde „strašil děcka“ faraon, Tutanchamon v sarkofágu, Mozart a nějaká ženská jako vystřižená z hororu. Zbyly nám nějaké drobné, tak jsme si dopřály legraci. Vhodila jsem Tutanchamonovi minci do džbánu a protože jsem věděla, že se pokloní, nastavila jsem mu zmrzlinu, aby si jako líznul. Člověk uvnitř sarkofágu se neudržel, rozesmál se na celé kolo a měl co dělat, aby to na podstavci ustál.
O kus dál mi líbal ruku Mozart…Foto: mamča
V ulici Příkopy jsme koukaly do výkladů, kolem nás každou chvíli projela drožka, kochaly jsme se sousošími a tento výlet jsme si pěkně užily. Na místo odjezdu našeho autobusu, na Maria-Theresia Platz, jsme dorazily tak akorát, pěkně unavené a plné zážitků.
Na další návštěvu Vídně se již dnes moc těším a všem ji rozhodně doporučuji…