Po pečlivém vybírání, spoustě telefonování a zařizování, uspořádala Marta náš 2.sraz 29.-30.3.2008 v hřebčíně Favory Benice a v Pecínově.
K Martě jsem mířila o den dřív, abychom mohli odjet do Benic všichni společně.Byla jsem zvědavá, co řekne na můj nový účes, naposledy mě viděla s polodlouhými hnědými vlasy, nyní jsem byla nakrátko, skoro blond…Schválně jsem jí o tom dopředu neřekla, byla jsem zvědavá, jestli mě pozná. Po vystoupení na třebíčském vlakovém nádraží jsem se rozhlížela, ale nikde jsem ji neviděla, jen na rohu tam stála nějaká divná ženská…Tušila jsem, že tu něco nehraje, zřejmě jsou s Milanem schovaní za rohem, podobné kousky jsme si prováděli běžně.Prošla jsem tedy kolem podezřelé ženské v černém…ještě jsem se za ní ohlédla, protože byla vážně moc divná a něco mi na ní nesedělo. Vtom jsme se na sebe podívaly, chvíli jsme se hypnotizovaly a následně vybuchly v záchvat smíchu na celé nádraží.Marta si na mě připravila léčku: oblékla se celá do černého a na hlavu si narazila dlouhovlasou černou paruku, jenže netušila mou změnu účesu…Tak se stalo, že jsme se hned nepoznaly!Marta pak byla zmatená a místo do jejich auta si sedla do taxíku jako spolujezdec, taxikář se ani nezmohl na otázku, protože se chlámala na celé kolo a já povídám:“My k vám jedeme taxíkem?“ „Ježíši, néééé!“ zase vyletěla ven a bouchla dveřmi…Tolik k našemu setkání…Na Dašově jsem se vrhla na pohledy v připravených krabicích, které Matra brala sebou na sraz, tuším okolo 8tisíc pohledů. Aspoň budu mít „náskok“, nebudu se muset mačkat s ostatními a můžu si plně vychutnat atmosféru. Večer rychle utekl, spát jsme šly až o půlnoci, přesto mi zbývala projít jedna přepravka. Ráno jsem si přivstala a rovnou z lože jsem ji probírala. Marta mě načapala a rychle mě vyfotila…
Na sraz jsme odjížděli kolem 8 ráno, přibrali jsme členky Zdenku a v Benešově na nádraží Šárku. V této sestavě jsme dopoledne dorazili do hřebčína…Po našem ubytování se pomaličku začaly sjíždět další členky, některé i s partnery.S příchodem Jitky jsem radostí vyletěla od stolu a převrhla dětskou jídelní židličku, která s rachotem a k udivení přítomných letěla k zemi. No co, máme se prostě rády…Po přivítání v místní hospůdce a krátkém proslovu, byl přichystán kočár s nádhernými Starokladrubskými hřebci Generalissimus Santalina XXXVIII a Favory Erusa XV, kdo měl zájem, mohl rovnou vyrazit na projížďku.
Po celé 2 dny nám kolem koní asistovala ošetřovatelka Šárka, která byla velice vstřícná a ochotná.Mezitím, co se některé členky vydaly do terénu kočárem, jiné z nás vyrazily s fotoaparáty k výběhům a také omrknout okolí. Marta s námi nemohla, protože dohlížela na ubytování těch, co postupně přijížděli a jiné organizační věci, kterých byla spousta, za skvělou organizaci jí patří náš veliký DÍK…Venku vanul nepříjemný chladný předjarní vítr, přesto nás neodradil od šlapání v blátě a skákání přes příkopy. Hřebčín je moc pěkný, kolem něj se rozprostírají výběhy pro koně a najdete zde i menší ZOO. Vzadu na louce za výběhy jsem vyčmuchala Šárku při lonžování nádherného hřebce Generale Espera L a hned jsme za nimi valily s foťáky.
Hřebec se krásně předváděl, až se nám tajil dech a každá jsme pořídily nejeden pěkný záběr.Po návratu do hospůdky jsme shledaly, kolik ještě dorazilo lidí! I s partnery nás bylo přes 30.Následovala prohlídka stájí s výkladem, ze kterého jsme stejně nic neměly, protože jsme se fotily s koňma a nedávaly moc pozor.Venku na trávníku stál kočár, říkala jsem Jitce, aby na něj vylezla, že ji vyfotím. Sotva se uvelebila na kočáře, objevila se u nás asi 10-ti letá holčička a nám se dostal velice poučný výklad o dosloužení tohoto kočáru, který korunovala slovy:“Radši z něj slezte, aby se nám nerozpadl…“Po prohlídce jsme se chystaly na vyjížďku.Každá jsme si vyhlédly koně, kterého bychom chtěly pod sedlo, mě a Martě se nejvíce líbil Generalisimus Roviga a ona měla to štěstí, že ho přidělili jí. Pro organizační povinnosti s námi nemohla lítat venku a fotit, proto jsem jí ho ze srdce přála…Jitka dostala Faryho, přezdívaného „Bohouš“, kterého si sama vyhlédla a byla v sedmém nebi.Mě přidělili Favory Amaranta, s holkama jsme byly rády, že máme kladrubáky, (přece jen jsme si chtěly vychutnat jejich barokní chody) nevyšli totiž na všechny a snažili se nám podstrčit 2 teplokrevníky. Nic proti těmto koníkům, také byli krásní a Olča se Zdenkou se jich „ujaly“.V prvním lotu nás jelo 9, další holky se chystaly do terénu druhý den ráno.Natěšeně jsme se vrhly do sedlání…poslední úpravy, kontrola třmenů a uzdy…a šup do sedel!
Foto: Milan Mastný
Už jsme se nemohly dočkat, až vyzkoušíme klus a cval. Jely s námi dvě místní dívky, jedna vepředu, druhá lot uzavírala. Dojely jsme na lesní cestu a začalo se zrychlovat. Brzy jsme poznaly, že udržet kladrubáka není jednoduché, na vychutnávání chodů nebyly myšlenky, zato jsme měly s Martou při vzájemném předjíždění co dělat, abychom koně udržely a nečekaly na ostatní až ve stáji. Jen jsme si říkaly, že je dobře, že nás holky nezavedly na širokou louku, zůstala by za námi jen žhavá čára a mračna prachu…Vrátily jsme se do hřebčína po hodinové projížďce spokojené a také řádně unavené a těšily jsme se do sprchy. Po losování na pokoji, kdo z nás čtyř půjde první, Marta zjistila, že neteče teplá voda! I z ostatních pokojů se ozýval nářek poraněného lva, proto šla zjistit, co se děje.Bohužel, občas se to prý stává, nezbylo nám, než se začít otužovat.Sotva jsme sešly do jídelny, začala se servírovat večeře. Číšnice nám nechtěla dát pití dřív, než roznese všechny porce, jenže jídlo by nám vychladlo, neboť v kuchyni byl jen jeden pán a ona číšnice a měli plné ruce práce. Na větší akce zde asi nejsou zvyklí. Chyběla tatarka k hranolkám, prý není, někteří závisláci jako já, to těžce nesli…Každopádně si nechci stěžovat, tohle berte pouze jako poznatky ze srazu, všechno se smázlo ve chvíli, kdy Milan donesl na stoly přepravky s pohledy a začalo pravé sběratelské běsnění a radost z ulovených kousků.Předala jsem Martě pamětní talíř, který jsem nechala vyrobit jako upomínku na tento sraz a oslavu na záchranu klisny FAR THE BEST.
Jitka, já a Marta…Foto: Milan Mastný Andy s Martou tehdy rozjely záchranu FAR
Debatovaly jsme, kupovaly, měnily a prodávaly až do 22 hodin, kdy nás číšnice „vyprovodila“ z restaurace se slovy, že se již zavírá.Naše partička nemínila jít spát, sešly jsme se na chodbě u posezení a řádily jsme se vším, co nám přišlo pod ruku. Muselo nás být slyšet až ve stájích pod námi, některé členky šly rovnou spát, snažily jsme se krotit, ale šlo to dost obtížně, naštěstí na nás nikdo nevyběhl.
Snídaňové foto: Milan Mastný
Snídaně formou bufetu se vydařila, co zbylo, mohly jsme si napakovat i na doma.Hned po snídani čekala druhou část členek vyjížďka. Potěšilo nás, že jsme mohly pomáhat ve stájích při čištění a sedlání, slíbily jsme holkám, že je vyfotíme, než odjedeme do Pecínova.Po vyjížďce měly dojet za námi.Před odjezdem jsem požádala Šárku, jestli by mohla vzít na lonž ještě nějakého hřebce. Přivedla krasavce Favory Erusa XV, který úžasně pózoval a my jsme jako smečka Japonců poskakovaly, kam se právě pohnul.
Ještě 1 fotka z večera: Jitku pod vlivem Cinzana zavalila flaška…Promiň, nedalo se odolat tu fotku sem nedat…
Po pěkné „tečce“ na závěr jsme z Benic odjížděly do Pecínova.
Místní zámeček se svým nádvořím a stájemi nás ihned uchvátil. Okolo se rozprostírají veliké výběhy, kam jsme se vypravily, než dorazí ostatní holky a pán ze stáje nás svolá k vyjížďce.Dnes tu probíhalo filmování se soutěžemi, filmařům se musel věnovat, tak jsme využily čas k procházce za koňmi, foťáky nám vlály na krku, jak jsme se rozběhly k výběhům s frískými krasavci.Koně na vyjížďku pro nás měli jen 2, proto jsme se po půlhodině střídaly. Kobylky Hvězda von Pecínov a Stijntje (Sindži) byly obě nádherné a svezením na jejich hřbetě se mnohým z nás splnil velký sen. První jely do terénu Andy s Olčou a my jsme na dálku sledovaly jejich cval po louce…
Když zmizely za lesem, procházely jsme s dovolením stáje a obléhaly jsme s fotoaparáty krasavce Jelle van de Lindenhof ve výběhu. Mezitím dorazila druhá skupina z Benic, zájemkyň o svezení byla spousta, ale koně jen dva, naše Marta se velkoryse vyjížďky vzdala s tím, že si sem může někdy zajet. Dvě členky si vychutnaly chody kobylek na jízdárně pod palbou našich fotoaparátů…Mezi ježděním byla pauza, aby si kobylky odpočinuly, ochotný pán pro nás umyl a vyleštil Jelleho a nechal nám jej předvést v parčíku zámeckého nádvoří.
A bylo na co koukat-hřebec se ukazoval v celé své nádheře, krásně se předváděl a také mi v paměti utkvěla jedna perlička:Když Jelle na chvíli setrval v ukázkovém postoji a my se vrhly vpřed ve snaze co nejlépe ho zachytit, v pozadí za ním se zastavil pes a začal vykonávat potřebu…Míše se zadařilo tohle vše zachytit a lamentovala, jak bude muset psa vyretušovat.Vyjížďku jsem si užila náramně, v sedle Stijntje, v doprovodu Vlaďky a místní ošetřovatelky.Tentokrát jsem si barokní chody vychutnala dokonale, kobylky byly suprově ovladatelné, dokonce vzpomínám, jak jsme cválaly kolem lesa, když tu spadl někde strom, který zrovna skáceli. Koně trošku vybočili, ale velmi rychle jsme je srovnaly a cválaly dál.Zpátky jsme přijely celé rozjásané, kdyby ten den létaly mouchy, s holkama bychom je zaručeně vychytaly, protože jsme měly od radosti pusy od ucha k uchu…
Jitka s Hvězdou von Pecínov
Na závěr patří velký DÍK Martě za perfektní organizaci a smekám klobouk, že se vzdala vyjížďky (stejně jako Petra) ve prospěch některé z nás. Upřímně- nevím, zda bych to v té chvíli dokázala…Díky tomuto srazu jsem poznala další skvělé kamarádky a měla možnost podívat se do dvou krásných hřebčínů…V upomínku na tento skvělý sraz vyšly Klubové pohlednice z našich fotografií.
