1.Cabalgata de Huberto-Velká Bystřice 31.10.2009

Pozvánka na Hubertovu jízdu na ranči Quebrada de Grande mě velice potěšila…Mezi skvělé lidi se vždycky ráda vracím, ať už se vyhoupnu do sedla nebo běhám po ranči s foťákem.

Chvíli jsem dumala, jak se rozpůlit, protože bych ráda jela a zároveň fotografovala. Nakonec zvítězila nabídka Péti Musilové, která mi zapůjčila svého haflinga Enza. Foto výše: Petra Musilová


Tato Hubertka byla 1., co Kubešovi pořádali a kolumbijsky ji nazvali: 1.Cabalgata de Huberto. Po vřelém přivítání jsme každá dostaly krásnou stužku, na níž je silueta Jana Kubeši na Bonym…

Velikou radost mi udělal výběr hudby, která se linula po ranči: písničky z mé oblíbené telenovely „Plameny vášně“ (a jediné, co jsem kdy sledovala).Sešlo se nás 13 jezdců a koní a přestože to nebylo moc, my s Peťkou jsme byly rády, že bude vyjížďka klidnější a že se snad stihneme zúčastnit soutěží, které byly v plánu. Náš řidič, Pétin táta Zdenek, měl večer školní sraz a museli jsme kolem 3. vyrazit zpět.
Lucka s Islerou a p.Kubeša s Bonym zahájili nástup s českou a kolumbijskou vlajkou a sotva stačili říct něco k bezpečnostním pravidlům během vyjížďky, postaral se Resorte (Bonyho syn) o rozruch…Najednou „prošel“ ohradníkem pod proudem a snažil se „skamarádit“ s frískou klisnou.Jakmile však ucítil hřebec laso na krku, nechal se poslušně odvést do stáje, kde dostal v boxe „zaracha“ a my jsme mohli vyjet z ranče do krásné přírody, která nás vítala ve všemožných barvách podzimu…Nejprve jsme přebrodili Bystřičku a stoupali do kopce. Na rovné lesní cestě jsme zrychlili, p.Kubeša jel úplně napřed a obhlížel terén, Lucka Hyblová byla master.Brzy jsem pochopila, proč Peťka říká, že má hafling Enzo mozek plňasa: nešel chvíli krokem, pořád jsme byli v pracovním klusu, který chvílemi střídal s rychlým klusem a cvalem. O nějakém rozestupu nemohla být ani řeč, byla jsem ráda, že se mi ho podařilo udržet aspoň tak, že jsme nepředjeli mastera…Trasa vedla tu z kopce, lesními cestami, tu zase do kopce…bylo to super. Dopředu nás upozorňovali, kde se bude cválat a také na prudké zatáčky, kde se musí zpomalit, protože povrch klouzal, žádný zběsilý úprk hlava-nehlava se nekonal, což jsme všichni ocenili. V lese na nás čekaly 2 skoky (a fotografové a kamera).
Poté jsme vyjeli na louku, kde už na nás čekali s jídlem a pitím. Využila jsem příležitosti a udělala pár záběrů…

Po odpočinku a občerstvení jsme vyrazili na druhou polovinu vyjížďky…Trasa vedla zajímavým terénem, stejně jako její 1.část, v okolí V.Bystřice je nádherná příroda, kterou jsme si všichni vychutnávali, stejně jako radost v sedle koní a společnost fajn lidiček.Po návratu na ranč jsme nechali koníky odpočinout, pochutnali jsme si na grilovaných dobrotách a nastal čas soutěží.
Zábavnější trail jsem v životě nejela!!! Všichni jsme se náramně bavili už když p.Kubeša předváděl, co budeme muset zvládnout.
Start začínal u kavalety, tempo si každý zvolil sám, ale rozhodoval čas, tak jsme se s Enzem snažili, jak se dalo. Přes kavaletu jsme dojeli k hranatému trámu, kde jsem musela sesednout, oběhnout koně a nasednout z levé strany. Překonat trám, klusem mezi kavalety do tvaru L , zastavit, vycouvat, pak znova projet, objet slalomem co nejrychleji mezi třemi pneumatikami tam a zpět, najet na dlouhý dřevěný můstek, sehnout se a vzít z barelu půllitrový kelímek plný vody, s ním překonat překážku ( skoro každý se polil ), dojet ke 2. barelu, kelímek postavit, cvalem si dojet k Filipovi pro mačetu a s ní rozseknout na čtyřech stromech na trase 4 jablka! Jen jsem doufala, že Enzo nepřijde o ucho…Mačetu vyměnit za laso, docválat ke špalku, hodit na něj smyčku, utáhnout ze sedla a špalek převrhnout a táhnout za sebou k 1.stromu. Myslela jsem, že mi ruce upadnou, naštěstí se Enzo neplašil, že se za ním něco valí po zemi .
Seskočit, sundat a smotat laso, což s koněm na ruce bylo fakt něco, nasednout a rychle do cíle!
No paráda! Všichni jsme si to užívali a povzbuzovali soupeře.
S Enzem jsme skončili na 4. místě a i kdyby ne, ta sranda stála za to, jen si to zkusit.První místo obsadil Honza s Bonym, dále Lucka s Islerou a dívka se Šogunem.
Další soutěž bylo chytání se navzájem do lasa a mohli jsme si vybrat, jaké použijeme, zda americké nebo kolumbijské.Vylosovali jsme si soupeře ( já Filipa) a smyčky jen svištěly.
Na tu vzdálenost bych měla problém dohodit i kamenem… Tak jsem nakonec po několika marných pokusech trefit se na Filipa, sehrála divadlo, nenápadně jsem posunula kavaletu, abych k němu měla blíž a rychle ho zalasovala.
Blížila se totiž třetí hodina, Zdenek nervózně přešlapoval z nohy na nohu, byl čas vyjet a s mou nemotorností bychom tam byli s Filipem do večera.Rozloučili jsme se a se slibem, že večer přijedeme do baru, vyrazili k domovu…Vydařený slunečný den jsme zakončili ve V.Bystřici v Baru U Zedníka.Po výtečné večeři dorazila kapela, která hrála skvěle, večer neskutečně rychle plynul v družném hovoru…
Tímto bych chtěla moc poděkovat Kubešovým za pozvání a Pétě za důvěru, s jakou mi půjčuje Enza…Mrkající