Letos jsme vlastně ani žádnou dovolenou neplánovali, ale náš 3-letý synek nás přesvědčil, abychom vyrazili opět k moři. Protože jsme si nedávno pořídili auto, dostala jsem nápad, že bychom mohli jet do Chorvatska. Vždycky mě lákalo prozkoumat Omiš, tak proč ne?
Omiš
Nejprve jsme chtěli vyrazit na vlastní pěst a ubytování si zařídit až na místě, ale nakonec jsem radši zajistila apartmán dopředu přes CA Vávra.Na cestu jsme se náležitě připravili, vytiskla jsem si podrobné mapy, sestavila trasu kudy pojedeme, pořídili jsme si navigaci TOMTOM, na ní jsem naladila příjemný chlapský hlas a pojmenovala ho na Rosťu. (během cesty se stal dalším členem naší rodinky 
Plná nádrž, v kanystru dalších 20 litrů, Rosťa naladěn, v 9 večer jsme vyráželi z domova. Davča usnul hned v první vesnici za městem. Řídila jsem jako první, neboť jsem měla strach, že později bych usnula za volantem.
Rosťa se snažil, ale zabloudila jsem již u Brna…
V Mikulově jsme dotankovali do plné a jelo se dál. V Rakousku stále není dodělaná dálnice, jsou tam různé odklony, omezení rychlosti. Náladu nám spravily větrné elektrárny, které na nás ve tmě červeně blikaly jako ve scifi.
V 0:20 jsem hasila po Vídni, orosená až…., ruce zaťaté do volantu. Já, zvyklá jen na naše komunikace, maximálně 3-proudovou dálnici, teď projížděla hotovým labyrintem pruhů, dálnic, tunelů…Až mi šla hlava kolem! Navíc auta ve městě objíždějí jak zleva, tak zprava a každý tam valí jako prase, tak se stalo, že Rosťa zavelel: “Sjeď!” a já se přes auta nedostala do pravého pruhu a už jsme hasili jinam. Naštěstí, když vyblafl: “Otoč se do protisměru!” byla tam přerušovaná čára a chyběly svodidla, dalo se otočit a najet správně. Co mi zvedlo náladu- přímo před námi totéž postihlo další 2 auta s českou SPZ.
Když byla Vídeň za námi, zhluboka jsem si vydechla…
V 1:15 jsem sjela na odpočivadlo, měla jsem odřízeno 268km a byla ráda, že mě manžílek vystřídá. Setkali jsme se tu s krajany, sdělovali jsme si dojmy a s mapou konzultovali směr cesty.
Na dálnici přes Rakousko pršelo a sem tam se vyvalila mlha. Na spaní jsem neměla ani chuť, třeštili jsme oba oči do tmy.
U Ilzu jsme sjeli z dálnice a pokračovali přes městečka a vesnice. Pamatuji si jen tmu a nekonečné lány kukuřice…
Ve 3:18 kousek od hranic se Slovinskem, nás stavěla policejní hlídka. Chtěli vidět úplně všechno, prolezli nám kufr auta, lékárničku, vesty, doklady, až jsem měla obavy, že se malý vzbudí. Naštěstí chrněl jako špalek a když ho uviděli, urychlili kontrolu, popřáli pěknou dovolenou a my frčeli dál.
Slovinskou hranici jsme přejeli ve 3:45, nikde ani auto, to se to jelo…Lebedila jsem si, jak nám cesta pěkně vychází, plánovali jsme vyhnout se dálnici u Mariboru, za kterou chtějí slovinští vydřiduši 15 eur/7 dní, přitom má jen 20km, nemají ji dodělanou a každý je u moře déle než 7 dní, tak si musí koupit na zpáteční cestě další 7-mi denní!
Byli jsme kousek od Chorvatských hranic, asi 10km od přechodu Dolnj Macelj, když najednou v cestě zátaras! Zákaz vjezdu! A uprostřed cesty vysypaná hromada písku, aby lidi tudy nemohli a donutilo je to najet na dálnici! Co teď? Rosťa stále trval na svém směru, museli jsme zastavit, vzít mapu a najít jinou cestu, protože just nepojedeme na dálnici!!!Cestu jsem našla, byla delší a hlavně klikatá, přes vesničky v horách a znamenala zdržení, ale výhledy na hory byly úchvatné. Směřovali jsme na přechod Rogatec. Začalo mírně svítat a na loukách bylo vidět všude kolem stáda koní…
Do Chorvatska jsme přejeli v 5:45 a Davča se právě probudil. Poprvé nás čekala pasová kontrola, když opomenu policajty.
Před Zagrebem jsme stavěli u benzinky a posnídali ze zásob z domova. Vezli jsme sebou obyč.chladící tašku s namraženými polštářky.Vystřídali jsme se za volantem. Zajímavé, vůbec se nám nechtělo spát.
Na chorvatské dálnici jsem zažila pár HOVAD! Předjížděla jsem kamion, na tacháči 130, to je max.povolená rychlost v této zemi, když se těsně na mě nalepil chorvatský hňup, začal troubit a blikat a vypadalo to, že mě snad srazí ze silnice! Asi se skvěle bavil, když mě předjížděl, ještě se tlemil. Pěkně jsem se zapotila, když mě o pár kiláků dál, z pravé strany vzal po travnatém břehu nějaký němčour rychlostí 120! Jako ve filmu…Tohle už nikdy nechci zažít.
Oddechla jsem si za Karlovacem, kde jsme sjeli z dálnice na silnici a doporučená rychlost se měnila ze 70 na 50 a naopak… Nikdo ji kromě nás sice nedodržoval, ale ubylo aut a jelo se dobře.Mířili jsme na Plitvická jezera a já se nemohla dočkat, až uvidím na vlastní oči místa, kde se točily Mayovky. 35km před Plitvicemi jsme dolévali benzín z kanystru do nádrže.
Na Plitvická jezera jsme dorazili v 9 a potýkali se se zaparkováním. Parkuje se v lese na cestičkách do kopce a z kopce, všude rokle…a dost natěsno, všechno úzké a spousta aut. Vstupenka na jezera vyšla na 110 kun na osobu. Vůbec jsme netušili, kam jít, tak jsme šli s davem. Zmatkovali všichni, lidé chodili na info a odtud do čekajících autobusků, tvořících vláček.
Prý nás vyvezou nahoru a zpátky půjdeme pěšky. Stačila nám kvůli Davčovi nejkratší trasa E, ale stejně nás všechny vysadili na jednom místě, tak jsme šli všichni stejnou trasu. Nějak jsme nepochopili, jak to mají…
Trasa vede po lávkách, nádhernou přírodou, každé jezero je označené cedulí s názvem, hloubkou, rozlohou…Křišťálová voda, vodopády, jezera plné ryb…. Nedivím se, že zde točili Mayovky s Vinnetouem a Old Shatterhandem ( je tu Stříbrné jezero!).
Na trase jsme potkali několik čechů a sdělovali si dojmy a tipy na další výlety. Trasa, kterou jsme ušli až k autu, byla okolo 10km, takovou túru malý v životě nešel, ale zvládl ji na jedničku, hlavně díky rybám a zásobám rohlíků, kterými je krmil. I kačeny doletěly…
Na posledním jezeře čekaly lodě, které vozily lidi k jeskyni indiána s pokladem (ze Stříbrného jezera), tam se podíváme někdy příště, neboť jsme už pletli nohama, nechali jsme se pouze převézt na protější břeh, jinudy to ani nešlo. Hejna ryb a kačen pluly s námi…nádhera.Čekalo nás asi 200 kamenných schodů k parkovišti, pěkně jsme si zafuněli.
Pauza, návštěva suvenýrů, koupě pohledů (1 za 8 kun- zloději!), za parkovné 42 kun a v 15:00 jsme z Plitvic odjížděli.
Další úkol byl najít ubytování pro tuto noc. Dojeli jsme do vesničky Rudanovac. Netrvalo dlouho a ochotně nás vítali majitelé jednoho domku, kde visela cedule “rooms, zimmer”. Měli volné 3 pokoje, mohli jsme si vybrat, cena 20 eur za nás všechny, tak jsme si hned plácli.
Starší manželé Ljubica a Josko se k nám chovali suprově, hýčkali si nás a malého rozmazlovali. Paní ho ládovala oplatkama, hladila ho, jak je prý roztomilý a nabídla, že si může hrát na zahradě s míčem. Nejdřív jsme se hodili do sprchy a odpočinuli, pak nás krásná příroda vylákala na procházku po okolí. Obdivovala jsem Joska, jak ve 30-ti stupňových vedrech seká obrovské špalky, zásoby na zimu.
Nejvyšší hora v okolí je Pelšjac a byl na ni krásný výhled, u potoka jsme poklábosili se stařenkou, co slovní zásoba dovolila.
Pofotila jsem všemožný hmyz a bodláky a se západem sluníčka jsme se vrátili. Dost se ochladilo, no jo, jsou to hory…
Kluci si ještě zahráli kopanou, dokud bylo vidět a já chystala večeři. Bylo půl 10 a my nemohli Davču uspat! Zatímco my dva padli jako podťatí, on chtěl skákat po posteli a všemožně vymýšlel! Příště si dá Plitvice ještě jednou dokola…
V 8 ráno jsme se rozloučili s domácími, Ljubica nabalila Davču oplatkama na cestu, vřelé objetí nebralo konce. Takže jestli někdo bude hledat ubytování v okolí Plitvic, můžu jen doporučit!
Když jsme opouštěli Rudanovac, na tacháči bylo ujetých 710km.
Cesta k moři byla pro Davču horší než ta noční, kterou prospal. Brzy bylo na silnici vedro, dělali jsme často přestávky, protože mrčel.Jeli jsme horama, přes mosty, rokle, až mi bylo mdlo, musel řídit manžel. Viděli jsme několik zřícenin hradů, krásných městeček, v jedné vesnici jsme dotankovali benzín.Udělali jsme fotopauzu u Peručko jezera, které tvoří řeka Cetina, jež nedaleko pramení a do moře se vlévá v Omiši, kam jsme mířili. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím její kaňon, který znám jen z obrázků.
Moře jsme poprvé spatřili u Splitu, když jsme sjížděli z hor kolem krásného hradu Klis ( tip na příští výlet).
Podle instrukcí z cestovní agentury p.Vávry jsem odeslala majiteli apartmánu SMS, že už jsme ve Splitu a za 30 minut budeme v Omiši. Bohužel mu nedošla, proto jsem si řekla, že mu zavolám, až budeme na místě.
Omiš je krásné město, ležící po obou březích řeky Cetiny, která jej přetíná v půli a vlévá se do moře. Pozadí tvoří krásný kaňon, člověk si až říká, že to není možné, taková nádhera. Omiš má 2 hrady. Jeden je vysoko na skalách, jak jsem zjistila, vede k němu pěšina, ale stoupání dá zabrat a je to na dlouho. Tedy tip na příští výlet. Zvrchu musí být úchvatný pohled! Další je přímo nad městem, jmenuje se tvrz Mirabela a na něj jsem později vylezla a fotila okolí.
My jsme poprvé Omiší jen projeli, byla tam děsná zácpa, neboť aut hodně a most jen jeden, nefungovaly semafory a provoz řídila policistka.Mířili jsme do Baliča Rat, asi 2km od Omiše, kde jsme měli zajištěné ubytování. P.Vávra poslal přesnou mapku i s fotografiemi, bez problémů jsme všechno našli. Dojeli jsme ve 13:00 k apartmánu Rogošič a já jsem volala majiteli, že jsme na místě.
Bydlí v Omiši, dorazil za čtvrt hodinky. Ukázal nám naše místo pro auto v garáži, provedl apartmánem, dodal brožurky s tipy na výlety…My jsme mu doplatili 75% ceny za ubytování, jak bylo uvedeno ve smlouvě, popřál pěkný pobyt. Až budeme odjíždět, klíče máme nechat vevnitř a rozloučil se.
Apartmán jsme si ani líp nemohli vybrat! Je pod magistrálou, úplně nový, okna všech pokojů jsou k moři, takže ze silnice nebylo absolutně nic slyšet. Pokoj krásný, s klimatizací, dokonce telka a satelit, s čím jsme ani nepočítali. Auto jsme měli vevnitř v chládku a nebylo potom rozpálené, jak jiná, která stála venku.
A k moři? Co by kamenem dohodil…
Sešlo se po betonové cestě, následovalo asi 15 schodů, přes zahradu mezi borovicemi a chodníčkem na pláž. Celkem 150 metrů.
Když jsem později při našich výletech po okolí viděla jiné vesničky, kde byla magistrála vysoko ve skále a apartmány i nad ní, litovala jsem lidi, kteří se museli plahočit 300 schodů do prudkého kopce (a to nepřeháním), sami jsme si vyzkoušeli v Marušiči, že bez dobré kondičky by člověk v půli kopce dostal nejspíš infarkt!
Následovalo vybalování, oběd (vařila jsem z našich zásob) a hurá k moři. Pláž byla oblázková a navazovala na delší pláž Mala Luka.
Vůbec tam nebylo přetřískáno lidmi, dopoledne jsme na ní bývali od 9-10 sami. Sem tam si někdo přivstal. Ale i odpoledne bylo kam si sednout. Moře krásně modré, měli jsme tam i menší útesy, ve vodě spoustu živočichů, kteří nás přitahovali jako magnety.
Jak říkám, mořští živočichové si s námi užili… Při prvním nákupu jsme koupili síťku a střídavě jsme s manželem šnorchlovali.
Hned rybka, hned krab, tuhle ráček, ježovka….Podařilo se mi chytit mořskou jehlu, je to legrační ryba. Manžel vylovil krabího macka, Davča se ho snažil dát na lopatku, ale krab mu do ní cvakal. Musím dodat, že po okoukání a pomazlení putovali zvířátka zpátky do moře.
Staniči
Prošla jsem pobřeží směrem na Omiš, prozkoumala pláže v Nemiře, na druhou stranu zase ve Staniči (tam je dlouhá oblázková a leží se pod palmami). Nejvíc se nám ale stejně líbila naše, bylo tam více soukromí a málo lidí.
Omiš… foto poblíž místa, kde se Cetina vlévá do moře.
Nakupovat jsme jezdili do Omiše, do supermarketu Studenac a před nákupem jsme se chodili vykoupat na písečnou pláž. Mezi kameny v zátočině, kde se vlévala Cetina do moře, byl hotový ráj na focení zvířátek a hmyzu. Ještěrky všech barev, motýli, cikády…Poprvé se mi ji podařilo vyfotit, seděla totiž na zemi! Šla jsem po zvuku, samozřejmě ztichla, ale i tak jsem ji vypátrala.
Po vyfocení jsem na ni sáhla, zvědavá, co udělá. “Cikla” a byla v trapu…
Jeden večer jsme byli v Omiši na večeři, dali jsme si pizzu ve starobylé části města, v úzkých uličkách. Byla vynikající.
Tvrz Mirabela v Omiši
Ten den jsem vylezla na onu tvrz. Trpím sice závratěmi z výšek, ale má touha vyfotit Omiš zezhora byla silnější. Měla jsem ale co dělat, zábradlí do výše kolen, vysoké klouzavé schody, prudce vedoucí nahoru. Kluci čekali dole. Výhled byl fascinující, stálo to za rozklepaná kolena.
Pohled na Omiš z Mirabely…
Strašně moc jsem chtěla projet oba břehy Cetiny a také najít sochu ženy, která stojí někde nad kaňonem a dívá se na Omiš. Znala jsem ji z pohlednic, ale když jsem se na ni ptala ostatních čechů, co jezdí do Omiše i 10let, nikdo o ní nevěděl…Říkala jsem si, to není možný, musím ji najít.
Řízení auta jsem předem vzdala, úzká silnice se klikatila zatesaná do skal a pod námi rokle. Jeli jsme až po samém okraji, až jsem trnula a pořád manžela napomínala, aby jel nejvýš dvacítkou…
Ostré zatáčky střídaly tunely a tak jsme stoupali stále vzhůru, až mi nebylo moc dobře. Socha nikde. Už jsem málem začala tvůrce pohledů podezírat z fotomontáže…
Vyjeli jsme úplně nahoru, kde se pak silnice stáčela do vnitrozemí a zde jsme zastavili na odpočivadle. V tomto místě byl kolem silnice vysoký betonový kraj a přes něj nebylo vidět dolů. Vystoupila jsem a šla kousek zpátky. Klepaly se mi zase kolena a pak jsem ji uviděla…..
Stála na skále, od níž vedly k silnici vytesané schody: socha ženy, dívající se na Omiš…
Něco mě na ní dojímalo a chvíli jsem se jen kochala pohledem. Pak jsem vytáhla foťák a fotila snad ze všech úhlů. Kolem schodů k ní nebylo žádné zábradlí, z každé strany rokle…
Opět jsem se překonala a sešla k ní. Ve skále je pamětní deska připomínající zásluhy této ženy z roku 1530. Dodala jsem si odvahy, nastavila foťák na samospoušť, postavila jej na schod a rychle překonala vzdálenost k ní. Přitom jsem doufala, že nezakopnu a nesletím do rokle a taky že mi vítr nesfoukne dolů foťák! Všechno dopadlo výborně, musím říct, že tato část výletu pro mě byla nejdobrodružnější…
Pohled na Cetinu směrem k Radmanovym Mlynicim….
Otočili jsme se a sjeli dolů zpátky do Omiše. Zajímavé, zespoda není socha vůbec vidět, nedivím se, že o ní nikdo nevěděl. Přejeli jsme most a dali se po druhém břehu řeky. Cesta vede dvěma tunely a pak kaňonem Cetiny. Jeli jsme 4km k restauraci Radmanovy Mlinice, což je bývalý mlýn předělaný na restauraci. Lidé si v Omiši u mostu půjčí motorový člun a jezdí sem na výlety.
Tudy plují i rafťáci: výlet trvá 4 hodiny, je veden zkušeným instruktorem a start je 10km po proudu, začíná vodopádem, ze kterého skákal Vinnetou. Tady v kaňonu se točil i 1.díl, jak je Old Shatterhand u kůlu, pod ním řeka-to je Cetina.
Davídek našel na břehu řeky kulaté kamínky, jako větší hrášky. S malým se nedá toho moc probádat, ale i tak jsme myslím stihli hodně…
Marušiči
Kromě výletů do vnitrozemí, jsme zkoumali i další pláže, vedoucí směr Makarská. O Staniči jsem již psala, dále jsme zastavili v Marušiči. Auto jsme nechali u silnice a sestupovali ze šíleného kopce po betonových schodech, kterých bylo opravdu hodně. V půli si Davča vzpomněl, že chce “dělat bobika”, vždycky si dokázal vybrat nejnevhodnější místo a dobu…
Když jsme se “slanili” dolů, zažila jsem zklamání: mezi kameny, které trčely z moře, byl všude beton! Nechala jsem kluky na místě a vydala se na průzkum, jestli nenajdu nějakou pláž. Našla jsem 4 menší, než byla ta naše, byl tu ale šílený vítr. Během chvilky jsme honili ve vzduchu všechny věci: Davčovu duši na plavání, klobouček,…Do vody jsem nakonec vlezla na chvíli jen já, moře sem tam házelo dost velké vlny a museli jsme stěhovat věci dál. Kvůli sílícímu větru jsme to nakonec v Marušiči zabalili a zrodil se nápad, že bychom mohli zajet na Makarskou.
Mezi Marušiči a Makarskou…
Po příjezdu jsme nechali auto na placeném parkovišti a vydali se na promenádu podél pláže…Tolik lidí pohromadě jsem asi ještě neviděla!
V moři jsem si smočila akorát nohy, víc se opravdu nedalo. Jak už jsme dřív slyšeli, ano, Makarská, to je hlava na hlavě! Ale zase jsem tu poprvé naživo viděla aquazorbing: člověk vleze do průhledné koule, zapnou za ním zip, nafouknou vzduchem a hurá, může běhat v kouli po hladině…
Přístav ve městě Makarská…
Na pohledech jsme si vytipovali místa, která jsme chtěli vidět a vyrazili jsme. Náhoda nám opět přála, brzy jsme dorazili do přístavu s nádhernou palmovou promenádou. U mola kotvily veliké plachetnice, naleštěná žihadla milionářů, pohoří Biokovo krásně vystoupilo z pozadí, fotoaparát měl co dělat…
Byl čas oběda, proto jsme přešli silnici k řadě restaurací, odkud se linula přístavem směs všech vůní…Šli jsme doslova po čichu a zůstali hned v 1. restauraci. Jídla nebyla nijak předražená a skvěle jsme se všichni najedli (mužíček si pochutnal na místním národním jídle-čivapčiči). Po obědě následovala zmrzlina, která je v Chorvatsku naprosto skvělá! Říkají jí SLADOLED.
Jednou jsme se zase koupali a nakupovali v Omiši. Nad horou se valil dým, tento den již podruhé hořelo. Tentokrát jsme měli příležitost sledovat záchranné práce přímo z blízka, neboť helikoptéry i letadla nabíraly vodu přímo před námi, střídavě odlétaly nad kopec a hasily. Davy lidí, všichni koukali, hodně se fotilo. Hořelo kousek od apartmánů nad Duče, nepochybuji, že zase nějaký bezohledný kuřák zahodil hořící cigaretu. Když jsme jeli za někým po silnici, každou chvíli vyhodili z okna auta hořící vajgl!
Hašení požáru jsem sledovala a fotila z mola, které tvořily neposedně poházené bílé balvany. Tým si mákl, hasili 2 hodiny a požár naštěstí nezasáhl žádný z domů.
Na starších pohledech Omiše je celý svah posetý borovicemi, zelené lesy. Dnes tam ční skály a sem tam nějaká zachráněná borovice. Dokud lidé neponesou odpovědnost za své činy, budou mizet lesy dál…
Hned 1. večer u moře jsme spatřili delfíny, byli od pobřeží hodně daleko a vystrkovali jen ploutve, fotila jsem na velkou vzdálenost.
Při potápění v moři se mi stala akorát jedna nepříjemná věc: pozorovala jsem u skal hejno krásných velkých ryb, moře se mnou kývalo, tak jsem se přidržela skály a klekla jsem si na veliký kámen pod vodou, který byl porostlý jakoby měkkým mechem.
Získala jsem super stabilitu, ale radost netrvala dlouho. Na noze jsem cítila pálení. Koukám pod vodu, nikde nic, žádná medúza. Pálení sílilo a než jsem doplavala zpátky, noha mě pálila, jakoby mě někdo zmrskal kopřivou. Naskákaly čárky, začalo to opuchat a fleky zoranžověly.Manžel šílel, že ještě budeme muset do nemocnice, ale stačilo to umýt a potřít Fenistilem, bolest se zmírnila.
Později jsem se ke kameni vrátila a omrkla ho pozorněji. Mezi mechem se ukrývala sem tam zelená sasanka…
Dlouho jsem měla na lýtku pod kůží čárky a svědilo to jako po komárovi. Poučení pro příště: nevěřit ani rostlinám a nikde neklekat!
Co se týče starousedlíků ve vesničkách, ale i místních lidí ve městech, máme jen ty nejlepší zkušenosti…
V naší vesnici jsem měla “kamaráda”, asi 60-ti letého pána, s kterým jsem se pravidelně potkávala na svých toulkách podél pobřeží. Domluvit se nebyl problém, rád sedával každý večer na pobřeží pod borovicemi a pozoroval západ slunce. K němu jsem chodila na užitečné rady nebo jsme jen tak klábosili…
S kluky jsme se vraceli domů až po západu slunce, dřív se člověku fakt nechtělo. Davča měl volnou pláž na házení balvanů do vody, malé kamínky mu už nestačily.
Západy jsou tu nádherné, slunce sice zapadá na pevnině, ale protože pobřeží je klikaté, odlesk je i v moři. Naproti nás ležel veliký ostrov Brač.
Poslední den pobytu u moře byly veliké vlny, ale dalo se v nich plavat.
Jak už to bývá, nastal den odjezdu…..Vůbec se nám nechtělo balit!
Večer před odjezdem jsme si naplánovali trasu a cestou dvě zastávky na místech, o kterých lidé básnili. Řekli jsme si: je to po cestě, proč ne. Město TROGIR a vodopády řeky KRKA.
Apartmán jsme museli opustit do 9 hodin ráno. Poslední pohled, povzdech a v 8:15 jsme vyrazili na cestu.
V Omiši jsme nabrali plnou nádrž a v 10 jsme už parkovali v Trogiru.Člověk někam dojede a neví, kam jít. Osvědčilo se nám dojít k prvnímu stánku s pohlednicemi a omrknout, kde vlastně jsme. Město je úchvatné, lidé nepřeháněli! Leží v zálivu jakoby na dvou březích a uprostřed je ostrov, který je spojen s oběma břehy mosty. Přes jeden jsme přešli na ostrov a hned jsme zamířili do přístavu s krásnou palmovou promenádou a hradem.
Trogir
Davča se nechtěl fotit, musela jsem ho honit po přístavu…
Úzké uličky, zákoutí, náměstíčka, kostelíky, do toho všeho restaurace a obchůdky…A opět výborná zmrzlina.
Ve 12 jsme už za navigování Rosti uháněli na vodopády Krka. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti (což byl šok, všude se jinak platí) a v nedaleké malinké restauraci jsme si dali oběd. Poté jsme už nastupovali do oranžového autobusu, který nás vezl za závoru Národního Parku, dolů k jezerům. Výhled z cesty byl úchvatný, ale přes stromy a sklo za jízdy se mi moc fotek nezadařilo.
Vodopády řeky Krka
Dole nás vysadili a my se vydali na 2km dlouhou trasu podél řeky Krky. Musím říct, že ač je to tam krásné, Plitvice jednoznačně vedou, hlavně azurovou vodou, kam se člověk podívá. Každopádně se vyplatí vidět oba parky a jsem moc ráda, že jsme je navštívili.
Oproti Plitvicím se na Krka může koupat, na označených místech. Krásná tečka za výšlapem bylo koupání pod vodopády, u mostu vedoucího přes řeku. Řeka byla teplejší než moře, bylo tam mělko a hornina tvořila jezírka, kde se dalo zaplavat. Škoda, že boty do vody jsme nechali v autě, místy se šlo hůře. Až pod vodopády se nesmí, je tam hranice z bójek a hlídá tam kluk na člunu.
Jakmile ale na chvíli odjel ( má také své potřeby, že jo ), lidi hrrrr rychle podplavali bójky a šup do zakázané zóny. Našli se i šílenci, kteří z boku vlezli nad vodopády a po hlavě skákali dolů! Přitom místy čněly z vody skály! To jsme absolutně nechápali a čekali, že k nám doplavou mrtvoly… Mladík na člunu zase připlul a už pískal na píšťalku, všichni se rychle hrnuli za hranici.
Před bójkami se dalo krásně zaplavat, tam byla hloubka. Ze svahů se řítily menší vodopádky na kameny, oblíbené místo pro focení ženských v plavkách s hlavou pod vodopádem, byla tam neskutečná fronta, na řadu bych se asi nedostala…
Zase dobrá situace: všichni jsme byli ve vodě a Davča si vzpomene, že chce dělat bobika!!! Dohadovali jsme se, kdo s ním půjde a taky kam. Záchody daleko, všichni mokří, všude plno lidí…..S dětma je to někdy fakt o nervy.
Řádili jsme v řece do 6-ti do večera, pak jsme dokončili trasu s různými vyhlídkami na kaskády, mlýnem, muzeem a suvenýry.
Sotva jsme došli na zastávku, jel nám autobus. Nahoře jsme si dali ještě večeři, poslední nádech, vyvenčení a usedla jsem za volant.Bylo 19:05 když jsem vyjížděla z parkoviště. Davča ihned usnul…
Rosťa nás navedl na dálnici, po které se jede jako po másle! Chrochtala jsem si blahem. Když si vzpomenu na betonovku u Brna, ze které jsem vždycky roztřepaná a vyskákaná, přišlo mi až nemožné, že něco takového existuje.
Zažili jsme poslední západ slunce na chorvatské půdě, rovina mezi kopci se změnila ve stoupání a projíždění tunely. Napočítali jsme jich 20, jeden z nich měřil 6,5 km. Být klaustrofobik, už jsem to někam našila.
Po 300km už na mě únava byla znát a těšila jsem se, až se vystřídáme. Před Zagrebem ve 23 hod na mítnici Lučko byla šílená zácpa, popojížděli jsme co auto a protože nám začala lézt teplota na termostatu nahoru, museli jsme topit! Vedro jako na poušti!
Za Zágrebem jsme měli v plánu natankovat za poslední kuny a další úsek dálnice na Dolnj Macelj zaplatit v eurech. Jaké bylo naše zděšení, když jsme na 1. benzince zjistili, že zásoby Eurosuper 95 došly! Benzín se blížil na nulu…
Pokračovali jsme tedy k další benzince a tam už naštěstí měli. Proběhla střídačka za volantem.
Deset minut po půlnoci se situace se zácpama opakovala na mítnici Macelj-Trakoščan…no horor.
A v 0:50 jsme vystáli frontu na celnici.
Cestou zpět přes Slovinsko jsme zvolili trasu po dálnici přes Maribor, abychom viděli ten slovinský zázrak a doufali v urychlení cesty. No to jsme si dali!
V 1 ráno jsme kupovali dálniční kupon na slovinské benzince, kde jsme se nějakou dobu nemohli vymotat ven, neboť slovinci neřeší vedlejší pruhy pro objetí pumpy. Prostě buď nabereš benzín nebo neodjedeš…
Přes Maribor už nikdy více, dokud nebude dálnice celá dostavěná a zcela chápu, proč se jí většina lidí vyhýbá. Drahá, nedostavěná a ještě se sjíždělo ze dvou pruhů do jednoho a stálo se na semafor! Takže další zácpa.
Tyhle časové prodlevy a popojíždění vyčerpaly jak nás tak náš benzín, museli jsme tankovat hned v Rakousku, přitom nám měl vyjít až do Mikulova. Zkrátka cesta zpět byla horor…
Oba jsme byli úplně ospalí, chtěli jsme někde zastavit a prospat se, ale jak se vypl motor, Davča byl hned vzhůru a mrčel, takže to nebylo možné.
V 5:20 jsme opustili Vídeň, nasadila jsem nám oběma “kapesníčkovou terapii”, abychom neusnuli. Obalili jsme si vlhčenými ubrousky hlavu…
Za Vídní jsem řídila opět já, manžel okamžitě vedle mě usnul. Před Brnem jsme se zase vystřídali.
V 8:15 jsme s úlevou dorazili domů, odvedli Davču k našim a prospali jsme den.
Poučení pro případnou další cestu do Chorvatska: zpáteční cestu si rozdělit na dva dny, Chorvatsko je dlouhé, přespat někde po cestě, jak jsme to udělali s Plitvicemi.
Výhoda jet vlastním autem spočívá v tom, že si člověk může zvolit sám trasu, místa, která navštíví, zastavit si, kdy a kde chce.
Určitě se zase takto někdy vydáme, ale před zpáteční cestou se zkusíme víc prospat (což s malým jde těžko).
Celkový čas zpět byl 13 hodin a za celou dobu jsme najeli 2070 km.
Naší dobrodružnou cestou jsme si ověřili, že se ve světě neztratíme a těšíme se na další podobnou dovolenou…